Tesařovi.cz

Bonifacio stojí minimálně za strávený půlden. Výlet loďkou podél útesů, na kterých je město postaveno, opevnění, námořnický hřbitov, je tam toho zkrátka dost. Jen až budete hledat ten dům, co se v něm narodil Napoleon, neočekávejte nic honosného. Je tam pouze pamětní deska přidělaná na oprýskaném domě činžovního typu, kterých je plné město.

Po prohlídce Bonifacia a pár kilometrech jsme ještě všichni společně zastavili na kafe, protože dál se naše cesty dělily. Jirka s Péťou jedou do hor a my už klidnější cestou podél pobřeží. Budeme ve spojení přes telefon a sraz jsme si naplánovali až v Itálii, kempu na Lago di Garda. Ještě jsem půjčil Jirkovi nějakou hotovost, kdyby měli cestou nějakej malér a popřáli jsme si šťastnou cestu. Večer jsme zakempovali už v Bastii, odkud nám druhý den jel trajekt zpět do Itálie. Read the rest of this entry »

Ajaccio jsme opustili na druhý den brzo ráno, právě v čas, abychom jsme si vychutnali ranní dopravní špičku. Zdeňce bylo špatně, Vláďovy sepnuly větráčky, Jirka nemluvil, jen koulel očima a potil se, co budu povídat, všem nám bylo krásně

Najeli jsme na hlavní silnici N196, protože jsme se obávali, že cesta po pobřeží by byla v tomto úseku do Bonfiacia moc pomalá. Jako zastávku před Bonifaciem jsme zvolili městečko Sartene a musím říct, že jsme zvolili dobře. Městečko je zřejmě postavený přesně pro účely motorkářský dovolený, mohu jen doporučit. Sartene je při cestě, lze tam bezpečně zaparkovat motorky na hlavním náměstíčku, procházka po kulturním a historickém centru nezabere víc jak hodinu a mají tam dobrý coctailový bar (s vynikajícím milk-shakem), ze kterého je navíc vidět na zaparkované motorky. Cesta ze Sartene do Boniafacia, nám zabrala slabou hodinku.

Read the rest of this entry »

Z Bastie jsme se vydali směrem na sever po silnici D80, objet Cap Corse. Během prvních pár kilometrů se nám Korsika ukázala v plné kráse. Zapadající sluníčko, cesta podél útesu, prostě nádhera. Jestli jste zvyklí, že si na dovolené vždycky sjedete plošku na zadní pneumatice od toho, jak jedete pořád rovně, tak vězte, že na Korsice se vám to určitě nestane. Zatáčka střídá zatáčku a lze říct, že rovný úsek by člověk pohledal.

Do kempu jsme dorazili až kolem deváté. Bylo ještě trochu světlo, ale sluníčko tou dobou už mělo dávno po šichtě. Rozbili jsme tábor a po očistě jsme zašli na večeři do místní kempové pizzerie. Pizzu jsme spláchli dobrým francouzským vínem a šli jsme spát. Read the rest of this entry »

Jak je to vlastně s těmi Korsickými separatisty J Sestava byla jasná, Jirka s Péťou na Hondě VFR800, Vláďa s Martinou na novém oři KTM 950 no a já se Zdeňkou na Inazumě GSX1200. Oproti minulým rokům jsme se dokázali všichni domluvit na termínu dovolené a mohli tak vyrazit společně Popisovat proces balení by byla ztráta času, protože několik dovolených v sedle již máme za sebou, takže zde již můžeme mluvit vysloveně o rutině. První den jsme naplánovali cestu z Prahy do Horní Vltavice, do kempu, který je hned u hranic, ale ještě na našem území. Je to vždy taková poslední zastávka před opuštěním rodné hroudy, kde si člověk rozbalí a zjistí co všechno doma zapomněl a jestli se mu vyplatí se pro to vracet. Jednou se takhle náš kolega dokonce vracel zpátky domů (asi 250 km) pro techničák od motorky (ahoj Tome J)

Naše posádka společně s partou od KTM vyrazila v pátek kolem šesté z Prahy. Vzali jsme si moudře půl dne dovolený, abychom se nemuseli stresovat s balením a odjezdem. Jirka s Péťou toho měli v práci krapet víc, takže vyráželi až později. Cesta z Prahy do Horní Vltavice byla mokrá. Což o to, člověk nemoknul na moto poprvé ani naposled, ale stejně mě mrzelo, že tu klasickou letní bouřkovou přeháňku, kterou stačilo přečkat pod prvním mostem, jsme projeli bez nemoků a kapánek jsme zvlhli …. Schválně, stalo se vám někdy, že by na vás někdo během 2 kilometrů vylil celý bazén vody? Ernesťáci přistáli v kempu až za tmy, ale v pořádku. Večer proběhlo pivko, plán cesty na příští den a šlo se spát. Read the rest of this entry »

Sice jsme tedy původně chtěli jet do Španělska, ale tak nějak se z toho nakonec vyklubala Dominikána. A rozhodně jsme nelitovali

Po příšerném čekání v Paříži na přípoj do Santa Dominga jsme konečně nasedli to 747ičky (je velká jak kráva) a hurá do Karibiku. Mezipřistání na St. Martin nám už dost rozházelo žaludky plné dobrot z Paříže a letadla, takže když jsme sebou konečně “řízli” na Hispaňole, bylo za pět minut dvanáct
Jen co se otevřeli dveře a my se vydrápali z Jumba ven a byli jsme ve skleníku. Teplota tak kolem 35°C a stoprocentní vlhkost, prostě hotovo. Po vyplnění imigračního lejstra a následnému vysvětlování, odkud, že to vlastně jsme, nás již čekal řidič, který nás odvezl až do hotelu.

Za pár dní už jsme měli dost válení u bazénu a srkání ledových rumových koktejlů (je to divné, ale i to se člověku přejí :-), a tak jsme se ráno rozhodli, že se vyrazíme podívat do hlavního města Dominikány, Santa Dominga. Hnedka vedle recepce visela taková tabulka s cenami taxíků. Do města a zpět to dělalo tuším nějakých patnáct set kaček. Tak to ne. Šel jsem se optat na
recepci, jestli do Dominga jezdí nějaké autobusy. “Jezdí” zněla odpověď. Ovšem odpovědi na moji další otázku “Kde je tu nejbližší zastávka” jsem se už nedočkal. Následoval jen nic neříkající pousmání. OK, pochopil jsem, a tak vyrážíme k silnici. Silnice je možná až velmi honosné vyjádření pro pás asfaltu, který kdysi zřejmě tvořil základ jakési rychlostní komunikace. Ovšem
zdroje zřejmě vyschly a tak místo silnice, vinou se podél pobřeží dva pásy asfaltu bez krajnic, mezi nimi střídavě haldy kamení, někdy naopak pár metrů hluboké jámy.

Ovšem pro místní je to evidentně hotové požehnání. Jezdí se po obou pásech oběma směry a to i v protisměru, vždy zásadně s dálkovými světly. Skladba vozidel je asi následující: nejdřív projede pár fichtlů
obsazených třemi až čtyřmi pasažéry, potom osel, offroad, stará amerika, fabie a pak - ejhle, jede autobus!!!! Tak honem! Autobusů pro cca dvacet pasažérů tu jezdí dostatek. Stačí mávnout a už zastaví. Posádku kromě řidiče tvoří i tzv.”náhončí”, který láká kolem stojící černochy k jízdě. Čím víc lidí naloží, tím větší je zisk. My samozřejmě tvoříme naprostou výjimku. Takže nás všichni očumují. Náhončí a
průvodčí v jedné osobě si vybere z nabízených bankovek dvacku a je spokojený. My ostatně také.

Asi za hodinku jsme už zahlédli mosty vedoucí přes řeku do Santo Dominga. Podle mapky jsme potřebovali vystoupit hnedka zkraje, takže jsme si mávli a bylo. Autobus nás “vyplivl” uprostřed velmi rušné křižovatky na předměstí. Příšerný bordel, hluk, smrad a horko. Tak tak to tam asi vypadalo. Hnedle k nám přiskočili dvě černošky, které nás chtěli “provést” městem, což jsme s díky odmítli a vydali se pátrat na vlastní pěst po tzv. “starém koloniálním městě.” Než jsme se konečně dostali,. kam jsme chtěli, museli jsme projít opravdu dost zvláštními místy, až by z toho měl jeden strach (ovšem nás, Žižkováky, nějaká tlupa snědých mužíků rozhodně nerozhází :-))). Historické centrum se rozkládá asi tak na ploše Kulaťáku v Dejvicích. Co se tam dá vidět: katedrála “Amerika”, dům kde bydlel Kolumbus, Cortéz a pak ještě menší pevnost. Po nezbytném kulturním minimu jsme se přesunuli na hlavní třídu (asi pět metrů širokou), která tvoří trochu civilizovanější ostrůvek v jinak zpustlém ghettu. Nepravidelné výpadky elektrického
proudu bohužel postihli i nás, a to zrovna u Burger Kinga, což nás tedy nepotěšilo Zpáteční cesta byla okořeněná zastavováním autobusu. Tentokrát to byl starší Neoplan a na nájezdu na most jsme do něj museli naskakovat za jízdy

Humorná příhoda s jachtičkou

Na závěr se s Vámi musím ještě podělit o jednu dramatickou story: Jak jsme se tak váleli na
pláži, koukáme na moře a hle, maník si to sviští na jachtičce tam a zase zpátky, pěkně mu to jede a vypadá to fakt cool. U půjčovny “vodního” vybavení jsme zjistili, že jachtičky jsou grátis, takže hurá! Pravda, lecos mi už mohlo dojít, když mi stevard nabízel připojištění a po mém ujištění, že jsem na tom opravdu nikdy neseděl s úšklebkem poznamenal, že to budu mít asi
trochu trouble No nic. Nasedli jsme a stevard nás odšťouchl od břehu. Chytil jsem kormidlo a špagát od ráhna a začali se dít věci. Po několika marných pokusech nabrat alespoň nějaký směr a rychlost a s realitou svištícího ráhna nad hlavou to Iveta vzdala, dala hlavu do klína a už jen křičela, že nás chci zabít a že chce pryč :-))) No jo, pryč, to se lehko řekne … Nakonec nás milostivý boční vítr začal snášet směrem ke břehu, kde se naneštěstí koupala nějaká starší dáma se svým vnukem. Protože jsem absolutně nekontroloval směr plavby, začal jsem na ni hulákat, ať kouká uhnout, že s tím nic nenadělám a že ji přejedeme

Nakonec vše dobře dopadlo, pro lodičku si přišel rozesmátý stevard (který ji šoupnou zpátky na vodu a během pár okamžiků ji doplavil zpět k půjčovně) a my se mohli dál věnovat bezpečnému slunění a srkání tropických koktejlů pod karibským nebem :-)))