Grínlájn bylo vlastně první slušnější auto, které nás potkalo. A vlastně nás potkává dodnes, ale k tomu se ještě dostaneme. Našel jsem ho jedno ráno v bazaru v Hostivaři. Ta barva byla strašná, ale vidina slušného auta se šíbrem, hagusama a velkým kufrem byla silnější. Ne že by to tedy byl vyslovený babolep 
…je to jasný pane, prasklá hlava, těsnění, chladič, …” dál už jsem neposlouchal. Bylo evidentní, že historie psaná světle zelenou barvou byla právě dopsána. “Za kolik si ji tu necháte?”, ptám se. “No, tak pět táců, kastle je pěkná, ale motor na vyhození.” “Dobře je vaše.”
Ono “dobře je vaše” byla má poslední slova, která jsem věnoval automobilu, který se mnou zažil slavné začátky mé automobilové kariéry.
Den 11. Inverness
Volnóóóóóóóo. Tak prostě zadky jsme měli už tak placatý, že jsme se rozhodli pro den bez moto a pěkně busíkem jsme dojeli do města. Dali jsme si rozchod a všichni se rozprchli po svých záležitost. Hrad, obchody, suvenýry, procházka podél řeky, kostely, parky,… je tam co vidět. Sešli jsme se na oběd v místní putyce, ke kterému jsme dali pivko, pak druhé, třetí a že prej jedeme zpátky.
Myšlenka na zelené kopce se siluetami hradů, na údolí protkaná jezery a na kraj, ve kterém slova single malt nejsou jen toužebným povzdechem návštěvníka baru listujícího v nápojovém lístku, nás držela již nějaký ten měsíc….
