Přiznávám, že když jsme se blížili k Dahabu, nedovedl jsem si dost dobře
představit, co se komu může líbit na téhle příšerné díře, plné
nepředstavitelného nepořádku, prachu, pobíhajících zvířat a lidí.
Během manévrování v úzkých uličkách městečka jsme tu a tam
lehce zavadili o nějaky ten dum, o nějakou tu střechu, ale nikdo si z toho nic
nedělal, proč taky. Neprší tu zřejmě, jak je rok dlouhy a kdo by se s tím
spravoval.
Postupem času jsem si Dahab doslova zamiloval. Je to zvláštní, ale
schází mi. |
 |