Skotsko 2006 (den 11 - 20)
Den 11. Inverness
Volnóóóóóóóo. Tak prostě zadky jsme měli už tak placatý, že jsme se rozhodli pro den bez moto a pěkně busíkem jsme dojeli do města. Dali jsme si rozchod a všichni se rozprchli po svých záležitost. Hrad, obchody, suvenýry, procházka podél řeky, kostely, parky,… je tam co vidět. Sešli jsme se na oběd v místní putyce, ke kterému jsme dali pivko, pak druhé, třetí a že prej jedeme zpátky.
Nám se se Zdendou ještě nechtělo, tak že se sejdeme až večer v kempu. Šli jsme se cournout ještě městem, pokecali s pár lidma, já jsem si nechal stáhnout fotky z karet a vypálit na CD za směšný poplatek a šli jsme ještě na kafe. Cestou zpátky přemýšlíme se Zdendou, jak ukecat autobusáka, aby nám zastavil až v kempu, protože jede okolo a zastávka byla asi kilák cesty a nám, teda hlavně asi mě, se nechtělo šlapat :o) Naštěstí v momentě, kdy jsem se odhodlal řidiče oslovit, mě řidič rovnou řekl, že tam bude stavět kvůli staršímu anglickému páru. Paráda. Vystoupíme a dáme se s těma lidma kolem 70 do řeči. Byli úžasní, nejen že nám pochválili naší angličtinu, ale měli i stejné návyky. Vyprávěli nám, jak se na dovolené mimo Velkou Británii stydí za své krajany kvůli jejich nevhodnému chování. Odvětili jsme ji, že pakliže potkáme nějakého Čecha, tak mluvíme raději anglicky. Jak je to stejné. Neříkám, že když potkám krajana, mám nos nahoru, ale když se procházíte historickou Viktoriánskou tržnicí a vidíte Čecháčky v trenkách, jak křičí „jéééé, Pepóóó´,pojď sém, tady mají hospodu, která se jmenuje Pivo“, tak bych vraždil. Ano, v Inverness je hospoda, která se jmenuje Pivo, dokonce tam čepují jenom česká piva, ale to kurnik neznamená, že….nic kašlu na to.
V kempu jsme našli opuštěného Bašníka, že prej Bekří a Svóza jeli plenit zase nějakou hrobku :o) Takže já si vzal pivko a sednul k Bašníkovi, dumat nad mapou a Zdenda se ujala velkého prádla, dík jí za to :o) I když moje úloha byla taky důležitá, protože piva jsme koupili nějak moc a kdo by se s ním tahal, muselo se vypít :o)
Den 12. Loch Ness, Urquhart Castle
Fakt mě zajímalo, jestli uvidíme Lochnesku. Kulový, samozřejmě, ale myšlence se člověk neubrání. Loch Ness chceme objet celé a první volíme cestu po jeho východním břehu. Cesta nás ovšem příliš nenadchla, protože nás od výhledu na jezero dělila hustá křoviska, což se naštěstí od vesnice Foyers změnilo, když silnice začala stoupat do hor. Teda do hor, zkrátka nahoru na kopec, odkud byl pěkný rozhled po kraji. Máme štěstí, neprší. Nicméně zamračená obloha a stejně pochmurná krajina dává nezaměnitelným způsobem najevo, kdo je zde pánem, my to rozhodně nejsme. Spadneme zpátky dolů k jižním cípu jezera, přejdeme přes otáčecí most místního složitého komplexu vzdymadel a dáme si chviličku pauzu. Jednak se chci na ten systém vzdymadel podívat a druhák při představě dnešních castlů mám strach o Bašníka, aby ten nával kultůry, jiné než mechanické, páchnoucí olejem, snesl :o)
Urquhart byl jeden z největších historických opěrných bodů místních klanů. Jeho pohnutá historie je však jako by lehce zastřena luxusem, jakým je návštěvníkovi nabídnutá, takříkajíc na stříbrném podnose. Nejdřív vás posadí do kina, kde vám promítnou hraný film o celé historii hradu, jakmile film skončí, rozhrne se opona a vy zjistíte, že sedíte v sále s výhledem přímo na hrad. Efektní, skvělé, jsem nadšenej jak malý děcko. Poté se rozprchneme po rozvalinách. Každý má jiné tempo prohlídky, tak ať se nerušíme. Opět u každé zdi, základů, šutru je cedulka, co tam bylo, všude jsou detailní tabule s kompletní kresbou dané místnosti i celého plánu hradu, dobových kostýmů i přehledu činností…prostě ve Skotsku je radost po těch hradech chodit :o) Po prohlídce si sedneme na kafčo a koukáme, jak v rámci prohlídky je pro děti připravený doprovodný program. Nejdřív děti vyfasujou papírové helmy, plyšového koně na štangli mezi nohy a poté absolvují trénik na kolbišti v podobě trefování soupeřova štítu kopím. Následuje složení rytířské přísahy. Přísahu samozřejmě musí sborem zařvat na celé údolí. Nádhera, když člověk viděl, jak dětem nadšením svítějí oči, a tak si řekne, že třeba si ten rytířskej slib ponesou v hlavičce dál do života. Čestnost, pravdomluvnost, odvaha a věrnost…jo, tak by to mělo nějak bejt. Urquhart je velká turistická atrakce, která ovšem stojí za to, rozhodně nelitujeme těch snad 10 liber za vstup.
Destilérky nás nenechávají na pokoji, a když Zdeňka vyštrachá v nějakém prospektu, že blízko Inverness na Black Isle je destilérka Dalmore, není, co řešit. Ono i inzerované vstupné a panák zdarma nás příjemně naladilo. Cestou na Black Isle nás opustí na chvilku Bekří. Ještě si s námi prohlídnou 800 let starý klášter v Beauly a vyráží za nějakou svojí zajímavůstkou. Když dojedeme do Dalmoru, tak zjistíme, že je bohužel pro dnešek již zavřeno. Poslední tour byla ve tři hodiny a teď je skoro půl páté. Nedá mi to a zkusím zaklepat a jít dovnitř. Za barem tam sedí paní, která tam zůstala jako jediný zaměstnanec. Slovo dalo slovo, a když jsem jí řekl, že jedeme až z Prahy… tak řekla, že jestli nám to nebude vadit, že by nám chtěla alespoň nalít panáka a pustit nám video s historií destilérky. Zdeňka i oba Jiříkové jsou pro, takže se necháváme přemluvit a následně usadit se skleničkou desetileté single maltky a koukáme na video. Pořád si říkám, jak je to parádní, když se člověk může domluvit a když je slušnej, tak lze lecos. Pití bylo náramný, video vše vysvětlující, tak s pánembohem, děkujeme a nashle.
Večer v kempu ladíme následující dny. Bekříci frčej na Orkneye, nám se tam nechc,e neb je hnusně a je to dost daleko na to, že tady nás čeká ještě mnoho neprobádaného. Ale, každý dle svého. Pomůžu Bekrům obstarat a vytelefonovat jízdní řády a ceny trajektů v místním infocentru, telefony máme, takže trádá. Šťastnou cestu a sejdeme se za pár dní.
Den 13. Cowdor, Duffus, Elgin, Findochty
Chčije a chčije :o) No dobrá, tak jsme ve Skotsku, takže nějaký ten deštík nás tolik zase nebolí. Zabalíme mokré stany a vyrážíme. Bekří na Orkneye, Bašník na pevnost Fort Georg, která je asi 10km od kempu, a my s Jiříkem jedeme směr Elgin, kde jsou pozůstatky rozlehlé katedrály a kde se pak taky kolem poledního sejdeme s Bašníkem. Cestou se stavíme na zámku Cowdor, ale vzhledem k přemrštěnému vstupnému, se dohodneme s místním pokladníkem jen na krátké návštěvě parku, odkud je zámek pěkně vidět. Do Elginu to bylo, co by na GS dojel, ale jsme se Zdendou nějaký utahaný, takže když Jiřík vběhne do katedrály, my volíme piknik v parku s výhledem na katedrálu. Duše dostala výhled, tělo dlabanec a všichni jsou spokojený. Když nás dojel Bašník, tak jsme vyjádřili své přání vidět místní zříceninu hradu Duffus. Bašník odtamtud akorát jede a prý to za to nestojí. Neuvěřili jsme mu a udělali jsme dobře, lenoch líná sice na hradě byl, jak sám řekl, ale neřekl, že byl jen dole na parkovišti, neb se mu nechtělo do kopce :o) Takže hrad byl moc hezkej, měl velké nádvoří a silné hradby, tedy soudě dle zbytků válejících se v trávě. Bašník s námi nahoru nešel. Kolem létaly totiž F16, takže byl rozplácnutej naznak v pozůstatcích hradního příkopu jak padlý dobyvatel a čučel na nebe :o)
Ani jsem netušil, jak dnešní etapa bude krátká. Po ujetí několika málo desítek kilometrů ve skupině zesílil hlas požadující odpolední kávu. Ok, nebyl jsem rozhodně proti a jen co jsem zahlédl příhodnou přístavní vesničku, tak zastavil. Hospůdka, kafčo a plánování kam dál. Ta hospůdka byla fakticky pěkná, útulná a já si uvědomil, že se mi tam vlastně chce zůstat. No, jakmile jsem nadhodil tuto hříšnou myšlenku do davu, tak jsem dostal kartáč (jak říká Bašník) od mé paní doktorky :o) prý, že jsme nic neujeli a do hospody se jí nechce. Ačkoli jsem vzornej, hodnej a milující manžel, tak v tuto chvíli nebyla šance :o) Jiříkovi svítila očka, protože tušil, že budou nějaké třenice, ale i Bašník byl pro, a když ještě došel prozkoumat okolí a zjistil, že za hospodou je rovnou i pěkný kemp. Bác a je to. Stany stály během chviličky a mazali jsme do hospody. Nádhernej večer nad pivem Belhaven Best a whiskou Dalwhinnie. Myslím, že to bylo snad jedinkrát, co můžu říct, že jsme se na dovolené namazali. Naštěstí se Zdenda vrátila ze sólo procházky bez chmur, viděla delfíny, dala si s námi pár panáčků a uznala, že je tam opravdu hezky a útulně :o)
Den 14. Fraserburgh
„… a co muzeum majáků ve Fraserbourghu, zajímalo by vás to?“ Ptal se Bašník. Cokoliv, hnusno je nám v patách, takže na žádné zajímavé poježdění to dneska nevypadá a venkovní atrakce jakbysmet. Byl jsem absolutně unešenej velikostí a otevřeností celé expozice. Příběhy rodin, kde se strážcovství majáku dědilo z otce na syna. Snad všechny typy majáků, svítidel, zvětšujících čoček, map, vybavení… Byl nám přidělen osobní průvodce, který nás vzal do nejstaršího majáku v zemi. Původně hrad Kinnarid, na kterém na začátku jen plál oheň, byl roku 1787 přestavěn na jako vůbec první maják ve Skotsku. Náš průvodce byl bývalý strážce majáku. Dnes, vzhledem k automatizaci a jeho důchodovému věku přivydělávající si jako průvodce v muzeu. Přál bych vám vidět tu hrdost v jeho očích, když jsme mu řekli, že jediný náš navštívený maják ve Skotsku je Point Ness, který se nám moc líbil. Tam totiž, až do jeho zautomatizování právě on sloužil. Dojemná náhoda.
Prohlídka byla ve velkém stylu. Neviděl jsem nikde žádnou cedulku nesahat, ba naopak, když jsme vystoupali až na vrchol majáku ke svítícímu mechanismu, tak nás sám průvodce vyzval, ať to roztočíme. Věc, která váží čtyři tuny se roztočila na mosazných ložiscích téměř sama a on se ještě omlouval, že je to poněkud zatuhlé. Kolikrát za život si člověk může roztočit čtyřtunovou majákovou svítilnu? Paráda! Jednoznačně mezi top naší dovolené.
Z Fraserbourghu se motáme již dolů na jih po A981 na New Deer. Odtud již po nejmenších silničkách vyrážíme hledat Loanhead Stone Circle, což nám zabere nějakou tu hodinku, protože kartograf měl zřejmě jiné představy o poloze těchto šutrů na pozemku, než tomu bylo v reálu. Žádný Stonehange nečekejte, ale když si člověk přečte, že je to pár tisíce let staré, nedá se chvilku nepozastavit a nezamyslet. Sundáme nemoky, neb začíná být více vlhko uvnitř než venku a jedeme dále na jih po klikatících se silničkách mezi polema. Nějak nás to hledání šutrů :o) otrávilo, takže když nám padl do cesty Fraser Castle nemuseli jsme se přemlouvat, abychom si udělali malou procházku, den byl ještě mladý. Kvílení dud jsme zaslechli velice brzo, což nás lehce popohnalo, abychom neprošvihli nějakou atrakci. Taky že jo. Skotská svatba, všichni pánové v kiltech, hudbu zajišťuje piper z oficiálního královského piper bandu. Šarmantí dudák ochotně pózující na fotografie. Ač jsem se trošku obával, aby naše návštěva nebyla vnímána jako nějaké rušení, tak vůbec ne, naopak. Přitočil se k nám jeden svatebčan, ať si zapneme foťáky, že bude legrace :o) foto mluví jasně… Legrační, že nikdo z účastníků svatby nebyl Skot, ale většinou Welšané :o) Loučíme se a přejeme vše nejlepší do života. Spadli jsme dolů až na A93, která je značena jako scenic rout z Aberdeenu téměř celými Grandpian mountains. Zítra se jí taky chystáme celou projet, jen dnes už hledáme co nejbližší kemp, který bez problému také nacházíme. Dobrou :o)
Den 15. Ballater, Royal Lochnagar, Braemar, Edradour, Dalwhinnie, Aviemore
Vstáváme časně, protože máme před sebou slušnou porci kilometrů a zážitků. Chceme udělat takové kolečko Grandpianským pohořím. První zastávka byla Ballater. V době, kdy v sobě královna Viktorie objevila svoji slabost pro Skotsko a vše skotské, zřejmě asi díky množství vypité whisky :o), byla její cesta z Anglie ukončena zde v Ballateru. Odtud musela dál na svůj zámek po svých, tedy koňmo. Železnice do Ballateru byla sice již dávno zrušená, ale minulost zůstala místním v srdcích, protože opuštěné nádraží nejenomže nezbourali, ale udělali z něj muzeum. Malinkatá piha na kráse pro naší grupu byla, že jsme naším časným příjezdem zaskočili i místní personál, který v muzeu prostě ještě nebyl… no nic, alespoň jsme nádraží prolezli důkladně kolem dokola. Další zastávky byly plánované až Aviemore a místní parní železnice, ale jen co jsme opustili Ballater, tak nám do cesty vlezla cedule odkazující na „královskou“ destilérku Royal Lochnagar, o které jsme se ve Findochty v hospodě bavili s místními. Času bylo dost, takže jsme odbočili z plánované trasy a hurá. Nechci říct, že jsme to s tím časným vstávání trošku přehnali, ale i toto místo bylo ponořeno v ranním tichu. Nikde ani živáčka, jen spousta malých divokých králíků. Jednoho jsem málem přejel :o) Chvilku zevlujeme a koukáme na zavřená vrata, když přijelo auto a z něj vystoupil místní farmář. Že prej okolní půda patří jemu a že si myslí, že když tady takhle zevlujeme, tak že jsme asi chtěli i dovnitř. Vypadal tak na 80, ale úsudek teda všechna čest :o) Docela jsme koukali, když spustil a převyprávěl nám celou historii destilérky, proces místní výroby včetně technických detailů a zajímavostí. Přidal pár drbů a navrch doporučení, že když už jedeme tímto směrem, tak nesmíme minout nejmenší destilerku ve Skotsku, která má jen tři zaměstnance. Paráda, prima jsme si pokecali a ani už nás nemrzelo, že nemůžeme dovnitř. Rozloučili jsme se a vyrazili směr Balmoral castle, venkovské sídlo královské rodiny. No jakmile jsme přijeli na parkoviště zvící Letenské pláně bylo nám jasné, že tady nám pšenka nepokvete. Organizované prohlídky na valníku traktoru, na můj vkus přemrštěné vstupné a haldy turistů nebyl náš šálek kafe. Adios, královské sídlo. O pár kilometrů jsme zastavili u dalšího zámku. Braemar castle byl sice opuštěný a určitě nebyl tak výstavní jako Balmoral, ale zasejc tady nebyli Japonci a měli jsme svůj klid nasát místní atmosféru. Nebe se zakabonilo a bylo nám jasné, že dneska dešti neujedeme. V podstatě čím víc jedeme do vnitrozemí a do hor, tím je to horší, takže když opustíme Braemar castle a začínáme stoupat po silnici A93 na Devil’s Elbow začíná se dělat docela kosa a začíná mrholit. Okolí Devil’s Elbow je vlastně zimní lyžařské středisko, což jsme zjistili v momentě, když jsme chtěli venkovní hnusotu přečkat nad šálkem dobrého čaje. Zimní střediska jsou totiž v létě zavřená, logický ne? Takže hurá do nemoků a jedeme dále močálem černým. Trochu se roztrháme, protože každý z nás musel k rozhodnutí o nandání nemoků dojít sám. Holt individualisti, hlavně, že jsme všichni stačili zmoknout :o) Odbočku k destilerce Edradour jsme naštěstí neminuli, takže jsme přistáli na parkovišti a spěcháme dovnitř. Akorát nás odchytne šaramantní babizna, že akorát začíná prohlídka, tak ať si na baru necháme helmy a jdeme. Je to mazec, žádný rozpaky, už mašírujeme do místní společenské místnosti a fasujeme panáka desetileté single maltky. Juj, to je přesně to, co člověka v takovým počasí zahřeje na těle i na duši. Paní nejdříve instruuje, jak pít whisky a háže do placu první fórky. Například, že whisku lze ředit vodou, nejlépe lokální, které byla použita při výrobě. Na množství vody ve skleničce prý příliš nesejde, každý prý dle své chuti. Moc vody se prý pozná v okamžiku, když vám voda začne přetékat přes okraj skleničky :o) Při prohlídce celého postupu výroby jsem se nesměle zeptal, zda mohu fotit, neb většinou se nesmí. Zde to bylo naopak, paní řekla, je foťte, ať jsme ještě slavnější! Safra, to byl prostě přístup.. paní byla moc sympatická. Whiska se obyčejně pálí na cca 60 voltů, a pak se naleje do sudů. kde dál zraje. Dle britského zákona se whiska stává whiskou minimálně po třech letech zrání v sudu. 90 % z celkové produkce všech lokálních destilerek se prodává velkým společnostem, které z nich vyrábí tzv. blended neboli míchané patoky jako třeba Ballanties, Johny Walker, atd :o) 10% produkce si každá destilerka nechává pro vlastní prezentaci, kdy se whisky nechá dozrát minimálně na 10 let. Při finálním lahvování se whiska naředí místní čistou, pramenitou vodou z potoka. Jedna Japonka vznesla dotaz, jak se vlastně filtruje ta voda, než se leje do whisky a paní jí odpověděla, že nijak. Japonka se nenechala odbýt a pravila cosi o nutné filtraci, desinfekci, atd. Průvodkyně řekla, že písek a kamínky v řece jsou dostatečným filtrem. Japonka to nevzdala a pravila, že to určitě nestačí, načež paní průvodkyně řekla ještě něco o rituálním mytí nohou všech zaměstnanců a následném stáčení špinavé vody do lahví. Japonka nakonec pochopila a dala pokoj :o) Po prohlídce jsme zavítali do dárkového obchodu, kde jsem neodolal a sebral z regálu láhev, ačkoliv jsem se zaříkal, že nic kupovat nebudu. Všimla si mě paní průvodkyně a přišla za mnou k pokladně. Řekla mi: „.. vy jste mi prve říkal mladý muži, že máte rád whisku Talisker, ne?“ Já odpověděl, že ano. „Tak v tom případě tam tuhle láhev vraťte a kupte si tuhle“ a ukázal na speciální edici Signatory, kterou v Evropě sežente jen málokde. Byla o dalších osm liber dražší, takže mé rozpaky byly evidentí, ale ona s mateřskou přívětivostí řekla, ať jdu na bar a nechám si nalejt obě dvě. Mám ochutnat, a pak se vrátit, ona tam prej mezitím počká. Vzal jsem Zdendu a šli jsme na bar. Krucinál, ta baba to věděla, když jsme dopili, tak jsem šel zpět do obchodu. Paní tam již stála u pokladny s lahví té, kterou mi prve doporučila. Jenom se vlídně usmála a řekla, ja vím, já vím.
V městečku Pitlochry jsme udělali krátkou zastávkou, protože Jiřík potřeboval koupit kazetu do kamery, ale bohužel, tak jsme alespoň nakoupili nějaké jídlo. Pršet nepřestalo, takže cesta do Aviemoru byla deštivá. Cestou jsme jen zastavili u destilerky Dalwhinnie, s jejímž produktem jsme se velice příjemně seznámili v přístavní hospodě ve Findochty :o) Řemeslné muzeum jsme pro nepřízeň počasí vypustili a spěchali jsme do Aviemoru. Bašník byl natěšenej, že uvidí páru a my koneckonců taky. Příjezd do Aviemoru nebylo, bohužel, zas tak impozantí, jak jsme si asi mysleli. Pršelo fest a po páře ani pára. Koleje a nádraží prázdné, depo zavřené, pusto a depka. První hodil flintu do žita Bašník, moc se na to těšil a kulový, vláčky tu žádný nejsou. Otáčíme a jedeme zpět. Cestou míjíme chlapíka v montérkách, flanelové košili a bekovce, jak kráčí po silnici směrem k depu. Okamžitě mi seplo a stavím. Klika, mladík je skutečně od dráhy, a když se dozvěděl, že jsme přijeli do Aviemoru v takovým počasí jen kvůli vláčkům, tak neváhá a zve nás do depa. Tam jsme se taky dozvěděli, proč žádná mašina není venku, včera se jim jediná pojízdná rozbila :o( Nicméně, mladík nás provedl celým depem, nechal nás prolézt všech snad osm parních lokomotiv a ke každé nám dal přednášku. Lokomotiva, která ještě včera jezdila, byla ještě jaksepatří teplá. Kluk dodělal vysokou a jako letní brigádu šel dělat topiče a údržbáře… Byl to děsný nadšenec, který byl nesmírně potěšen naším zájmem. No a navíc kdybyste viděli Bašníka, jak mu svítili oči :o) Poděkujeme a valíme. Naše dnešní etapa je již ve své poslední části, kdy najedeme na A939 a přes kopce a další liduprázdná lyžařská střediska míříme zpět do kempu. Počasí se již trošku umoudřilo, ale stejně mě mrzí, že jsme si ty kopce neužili bez deště.
Když jsme přijeli do kempu, tak jsme byli lehce překvapeni. Jednak odjela všechna omladina z minulé noci, takže byl klid. Druhák za námi přišel náš soused z karavanu s lahví whisky se seznámit a třeťák když šla Zdenda na záchod, tak jí z dalšího karavanu zastavila paní a podávala jí čistý nadýchaný ručník. Prý viděla, že náš nám přes den nemohl venku na šňůře uschnout! Zdenda když nám to vyprávěla, tak měla ještě stále vytřeštěné oči. Co říct, snad jen se snažit být jako oni, bezprostředně přátelští a korektní.
Den 16. Dunnottar castle, Papuchalci, Dundee, HMS Unicorn, RS Discovery, St. Andrews, Crail
Kemp v Aboyne jsme opustili hned ráno a vydali se zpět na východní pobřeží. Naší první zastávku Dunnottar castle u městečka Stonehaven jsme nevybrali úplně náhodou. Soused v kempu nám řekl, že pakliže bychom chtěli vidět Papuchálka (Puffin), tak prej jich pár hnízdní tam :o) No, to byl pro nás mocný impulz, protože tento ptáček je děsně legrační a je jednou z ikon Skotska. Počasí nám zatím nastavilo svou vlídnější tvář, ale zatím jen dočasně, jako by nám chtělo dát jasný signál, že zadarmo nic nedostaneme :o) Nechali jsme motorky na parkovišti a vyrazili na prohlídku. Bylo časně ale i tak, jsme měli tu čest s autobusem polské mládeže. U pokladny, která byla situována až v samotném vnitřku hradu jsem zaslechl, jak pokladní odpovídá jedné turistce: „Puffins? Of course, I’ve seen one this morning….“ Pokladní mi laskavě popsal celou cestu vnitřkem hradu až ke kýženému oknu, kde by mohl být vidět. Byl tam, Papuchálek seděl v hnízdě, děsnej fešák. Nevím jestli i ostatní členové naší výpravy sdíleli stejné nadšení, ale v tu chvíli nám to bylo jedno :o) Okénko odškrtnuto, viděli jsme Papuchálka. Hrad samotný byl v době své slávy jedním z významných opěrných bodů, myslím, že jeho zkázu měl na svědomí Mel Gibson coby historická postava ve filmu. I přes Melovo snažení :o) však z něj zbylo dost na moc pěknou prohlídku. Dokonce ho snad někdo z naší výpravy označil za jeden z nejhezčích, budiž. Cestou na jih podél pobřeží střídavě ujíždíme dešti, ale není to nic hrozného. Naštěstí dost fouká, takže mraky odfrčej do vnitrozemí oblažovat svojí přítomností zase na chvíli někoho jiného. Zvládneme se zastavit na pobřeží a uvařit si něco na zub a míříme na Dundee. V Dundee chce Bašník vidět HMF Unicorn co by poslední dochovanou britskou válečnou plachetnici a HMS Discovery, loď, která mimo jiné sloužila polární výpravě pod vedením Roberta Falcona Scotta při pokusu o dobití jižního pólu. Z historie víme, že pokus sice byl úspěšný, bohužel se dvěma ale. Byl úspěšný, ale dobil pól až jako druhý, když jej v závodě předstihl Ronald Amundsen. Byl úspěšný, ale při návratu kvůli nepřízni počasí a nedostatku zásob umrzl s celou výpravou.
HM Frigate Unicorn nacházíme bez problémů. K celkovému dojmu snad jen, že je škoda, že té lodi chybí stěžně. Už před několika lety, kdy se stala výcvikovou lodí námořnictva byly stěžně odstraněny a celá loď dostala střechu. Nevadí, po vstupu do lodi na první dojem rázem zapomínáme a vrháme se na průzkum. Jiřík se Zdendou zůstávají u vstupu a dávají si kafčo a já s Bašníkem jdeme na prohlídku. Jak je již místním zvykem, ale vždy se nad tím pozastavím, prohlídka je volná, prolez si, co chceš, podívej se, kam chceš. Kajuty, jídelna, sklady, podpalubí, úplně všechno v původním stavu. HM Ship Discovery jsme již nestihli, bylo zavřeno. Nicméně i pohled z venku byl impozantí, na rozdíl od Unicornu Discovery mělo stěžně :o) U Discovery je i hezké muzeum věnované polárním výpravám (Discovery Point). Bašník se tady zastaví zítra při volném programu, my ostatní se zde zastavíme až budeme ve Skotsku příště :o)
Jelikož se naše dovolená chýlí k neúprosnému konci, máme v plánu na poslední dny zakempovat někde nadosah přístavu, ale zároveň na místě, odkud se můžeme ještě každý rozprchnout svým směrem po nějakých zajímavostech. Volba padla na pobřeží pod St. Andrews kdekoliv, kde najdeme nějaký pěkný kemp. Prohlídce katedrály v St. Andrews věnujeme zhruba hodinku. Je krásně. Odpolední sluníčko svítí, couráme se v rozvalinách a po městečku a je nám fajn.
Kemp najdeme až poté, co si projedeme celé pobřeží tam a zpět. Většina kempů je totiž jen pro karavany, dokonce rovnou i s cedulí „jen karavany, žádné stany“. K večeru nacházíme kemp ve vesnici Crail. Dokonce se nám i kempaře podařilo přesvědčit na slušnou slevu, takže nakonec máme obrovský plac vedle sprch a jsme spokojený. Večeře, teplá sprcha, pivko a dobrou. Jsme ukodrcaný a již notně dovolenkově opotřebovaní. Už jsme již zase všichni pohromadě, protože Bekří nás dojeli z Orkneií.
Den 17. Tantallon castle, Roslin
Ráno Bašník mizí do Dundee na Discovery a cestou ještě na leteckou základnu. My vyrážíme směr Edinburgh a dále na východní pobřeží navštívit Tantallon castle. Při cestě zpět navštívíme slavnou katedrálu v Roslinu.
Tantallon je vcelku zvláštní stavba, ze které jako by zbyla jen jedna pořádná zeď. I přesto však má svoje kouzlo. Z dálky to člověku nepřijde, ale když vystoupá až na vrchol hradu a má pod sebou navíc útes a moře, je to síla. Z hradu je přímo výhled na Bass Rock, což je skála pár kilometrů od pobřeží, na kterou se dělají výlety za ptactvem. Hnízdní tam nepřeberné množství ptáku, včetně samozřejmě papuchálků. Nicméně výlet na Bass Rock je lodí určitě na půl den, takže pro nás snad až příště. Přes dlouhý sklo foťáku vidím ty obrovský hejna bílých ptáků, kteří dominují celé skále s majákem. Pěknej pohled. Co si tak vzpomínám, tak celou návštěvu hradu nám notně kazil místní zemědělec, který čerstvě pohnojil okolní pole… no nemůže být všechno stoprocentní, ale smrad to byl strašnej.
Katedrála v Roslinu. Ne že bychom se Zdeňkou byli fandové do církevních památek, ale když už jsme tam, tak vysolíme za oba 16 liber a mizíme uvnitř. Dobrá, přiznávám, že je to skutečně architektonické dílo světového formátu. Z původního plánu katedrály tedy hlavní lodě a kříže byla postavena jen horní část kříže, do které ale řemeslnící vměstnali tolik zručnosti a nápadů, že by to dle mého skromného názoru vystačilo na výzdobu dvou až tří normálních katedrál. Asi by pak byli poněkud tuctové, ale tahle byla zase díky tomu přeplácaná. Ehm, přeplácaná říkám já, tedy naprostý laik, takže pusťte ty kameny na zem :o) Říká se, a co jsme viděli, tak je to asi i pravda, že se v katedrále nenajdou dva stejně opracované kameny. Skutečně, fotky to potvrdí. Když vyjdeme ven, tak ještě vylezeme na střechu katedrály. Ano, tam je to vcelku normální, protože když začala protékat střecha, tak než aby ji celou opravovali, tak přes katedrálu postavili takové lešení se střechou. Není to příliš vzhledné, ale funkční je to stopro. Nakonec, kde ve světě si můžete takhle skočit prohlídnout střechu katedrály, co?
Cesta do kempu už byla vysloveně pruda. Pršelo, do toho se přidal opět velice nechutný vichr, jaký jsme si pamatovali z ostrova Skye, takže jsme na mostě z Edinburghu měli opět s motorkami, co dělat. Druhý den už na ten most motorky kvůli větru nepouštěli. Večer v kempu obsadíme místní prádelnu. Alespoň na chvilku se ohřát, uvařit a poklábosit v teple. Jelikož je kemp přímo na pobřeží, tak fouká jak prase. V noci se moc nevyspíme, dokonce jsme ve tři hodiny ráno museli vylézat ven a překolíkovávat stany. Teplota je kolem roztomilých 8°C, tfujtajbl.
Den 18. už nikam nejedu
Předposlední den ve Skotsku, zítra nám jede trajekt. Všichni se někam rozprchnou po svejch. My se Zdendou máme již motorky dost a kvůli větru vzdáváme Edinburh. Po 18 dnech už nejsme ani na nějaký další památky zvědavý a fungovat nějakej teleport, tak už bychom byli doma. Oblíkneme se a jdeme do vesnice. Celej den brouzdáme po vesnici a pobřeží. Podíváme se do místního muzea a naobědváme se v restauraci, kde zamluvíme stůl na večer. Jdeme se ještě projít a skončíme v kavárně, abychom se z ní zvedli a šli zase do hospody počkat už na zbytek výpravy. Večer nad sklenicí pivka poklábosíme a naplánujeme zítřejší přesun na trajekt.
Den 19. trajekt
Nudááááááá :o)))
Den 20. dálnice, Mnichov
Vylodili jsme se a museli jsme se se zbytkem naší výpravy rozloučit. Brácha volal, že potřebuje vyzvednout nějaký věci v Touratechu v Mnichově, takže potřebujeme prásknout trochu do koní. Cesta po dálnici byla opět neskutečná pruda. Sice musím GS pochválit, že mu častých 170 km/h nedělalo žádné problémy, ale že by to byla zábava se říct nedalo. Až kolem jedenácté v noci jsme zajeli do kempu před Mnichovem. Nikde nikdo, tak rozbijeme stan a spíme. Ráno místo toho, abychom bez problémů odjeli, jdu na recepci zaplatit. Paní nebere karty a je na mě sprostá. Nemáme slov, jedu do města do bankomatu hodím po ní prachy a nechám si vypsat účet. Kráva, nemohla pochopit, že jsme přijeli o půlnoci a v šest ráno už zase jedeme dál, nakonec mi dala i nějakou slevu, kterou jsem po ní ani nechtěl. Nákup v Mnichově proběhl ve stejné režii. Opět nebrali karty a my jsme opět museli do bankomatu. Je mi to jedno, ale občas mi to prostě hlava nebere. Prodejna Touratechu, kde člověk kupuje věci za tisíce… nic, nebudu se rozčilovat, vidím to prostě jinak. Z Mnichova už je to domů kousek :o) Dorazíme pozdě odpoledne domů do Roztok. Unavení, špinaví a zralí na nějakou dovolenou…, ale jak to,?..vždyť jsme se z dovolené právě vrátili :o)))
Závěr:
Skotsko nás chytlo za srdíčko a myslím, že se Zdeňkou nemáme jedinou výhradu. Bezvadní lidé, krajina, kultura, historie a co je strašně důležité, domluvíme se tam. Právě možnost dorozumět se a mít možnost se bez překážek bavit s místními, dalo naší dovolené úplně jiný rozměr. Navíc, Skotové mají myslím Čechy vcelku rádi :o)
Takže: Scotland, thanks, so long and see you again!
Zvláštní poděkování patří Míše za to, že ačkoliv jsme o ní se Zdeňkou ještě nevěděli, tak s námi zvládla celou cestu :o) a Zdendě za to, že celou cestu Míšu vozila v bříšku :o)
Johny