Korsika - Sardinie 2003 (část 4.)
Bonifacio stojí minimálně za strávený půlden. Výlet loďkou podél útesů, na kterých je město postaveno, opevnění, námořnický hřbitov, je tam toho zkrátka dost. Jen až budete hledat ten dům, co se v něm narodil Napoleon, neočekávejte nic honosného. Je tam pouze pamětní deska přidělaná na oprýskaném domě činžovního typu, kterých je plné město.
Po prohlídce Bonifacia a pár kilometrech jsme ještě všichni společně zastavili na kafe, protože dál se naše cesty dělily. Jirka s Péťou jedou do hor a my už klidnější cestou podél pobřeží. Budeme ve spojení přes telefon a sraz jsme si naplánovali až v Itálii, kempu na Lago di Garda. Ještě jsem půjčil Jirkovi nějakou hotovost, kdyby měli cestou nějakej malér a popřáli jsme si šťastnou cestu. Večer jsme zakempovali už v Bastii, odkud nám druhý den jel trajekt zpět do Itálie.
Ráno bylo jak malovaný, zabalili jsme a vyrazili koupit lístky. Motorky jsme nechali před budovou Corsica Ferries a šli ještě do města. Prohlídli jsme si tržiště, přístav, koupili kus žvance na palubu a mazali zpátky, abychom stihli nalodění.
Trajekt byl poloprázdný, takže jsme se rozvalili na sedačkách a jen co otevřeli restauraci, šli jsme si dát těstoviny a kafe. Po připlutí do Benátek jsme vyrazili směr Pisa. Ve městě byla akorát totální zácpa, což naštěstí nás, rodilé Pražouny, nerozházelo a v klidu jsme se promotali do centra, kde jsme zaparkovali. Prošli jsme se centrem až k Šikmé věži, dali si zmrzlinu a udělali pár fotek. Jelikož začínalo být dost hodin, loučíme se s Pisou a jedem najít kemp. Večer jsme byli unavení na nějaké vyvařování, takže večeře v podaní italského trojboje pizza, těstoviny a víno v místní restauraci bodla.
Zpátky na Lago di Garda byla cesta klidná, nikam jsme nespěchali a nemuseli jsme jet po dálnici a mohli si tak cestu vychutnat. Já jsem si konečně vyfotil most, po kterém jsem mlsně koukal, už když jsme ho v opačném směru v rychlosti minuli, a tak jsem byl spokojený. Musím říct, že cesta Pádskou nížinou byla docela pomalá, protože když nejedete po dálnici, tak jste vlastně pořád v nějaké vesnici. Všechno ale jednou končí, stejně tak nížina a když se začalo stoupat do hor, bylo to už o moc lepší. Hezká příroda, pasy a liduprázdná horská střediska. Měli jsme dost času, tak jsme v jednou opuštěném středisku zastavili v místní cukrárně na kafe a byli jsme moc spokojení, jak jsme si tu cestu hezky naplánovali.
Na Lago di Garda jsme dojeli něco kolem půl šesté a vzpomínali na zbytek naší výpravy, kdy asi tak přijedou. Odhadovali jsme to tak, že do půlnoci dorazí. Jen co jsme postavili stany, ozval se zvuk veferky a byli tam. Nikdo z nás nechápal, jak to zvládli tak rychle, ale nic naplat, rychlá kola jsou rychlá kola :o) Byli jsme rádi, že jsem se všichni zase ve zdraví sešli a po vyprávění co kdo viděl na našich cestách, jsme šli spát. Ráno jsme vyrazili občerstveni klidným spánkem a myšlenkou na domov. Počasí se ukázalo být stejné jako vždy, tedy dokud jste na Italské straně Alp, tak je hezky, pak začíná pršet. Dojeli jsme už za tmy a stálého deště do Zell am See. Nechtělo se nám riskovat cestu až do Prahy ve tmě a dešti, o únavě nemluvě, takže jsme ještě naposledy zakempovali s tím, že dojedeme až zítra. Jirka se sice ještě nechal přemlouvat, ale nakonec zůstal taky.
Ráno už nebylo po dešti ani památky, a pokud si dobře vzpomínám, dorazili jsme suchým kolem až do Prahy. Poslední naše zastávka byla na Aralce na Strakonický asi 5 km před Prahou, abychom si řekli čau, a pak už jsme každej sám svojí naučenou cestou metelil dom.
Byla to asi na delší čas naše poslední společná dovolená neb rodičovské povinnosti nesnesou odkladu, ale tak už to na světě chodí.
Bylo to fajn, takže zase někdy přátelé © Albert