Korsika - Sardinie 2003 (část 3.)
Ajaccio jsme opustili na druhý den brzo ráno, právě v čas, abychom jsme si vychutnali ranní dopravní špičku. Zdeňce bylo špatně, Vláďovy sepnuly větráčky, Jirka nemluvil, jen koulel očima a potil se, co budu povídat, všem nám bylo krásně 
Najeli jsme na hlavní silnici N196, protože jsme se obávali, že cesta po pobřeží by byla v tomto úseku do Bonfiacia moc pomalá. Jako zastávku před Bonifaciem jsme zvolili městečko Sartene a musím říct, že jsme zvolili dobře. Městečko je zřejmě postavený přesně pro účely motorkářský dovolený, mohu jen doporučit. Sartene je při cestě, lze tam bezpečně zaparkovat motorky na hlavním náměstíčku, procházka po kulturním a historickém centru nezabere víc jak hodinu a mají tam dobrý coctailový bar (s vynikajícím milk-shakem), ze kterého je navíc vidět na zaparkované motorky. Cesta ze Sartene do Boniafacia, nám zabrala slabou hodinku.
Bonifacio. Tak úplně ze všeho nejdřív jsme se nechali zlákat na projížďku lodí kolem útesů, na kterých je město postaveno. Podařilo se nám uhádat i nějakou skupinovou slevu, a i tak jsme vysolili 10 EUR za šest lidí. Je to hezká projížďka, objedete útesy a zavezou vás i do jeskyní, kde se za války prý ukrývaly ponorky.
Jelikož bylo příšerný vedro, domluvili jsme se ještě na loďce, že až připlujeme zpátky, vyrazíme hned na trajekt na Sardínii a prohlídku zbytku města si necháme až na zpáteční cestu. Byl jsem jenom rád, protože Zdeňce bylo nějak blbě a ke všemu sluníčko pálilo jak o život, takže nálada na městskou turistiku byla nulová. Po přistání jsme tedy hned sjeli dolů do přístavu a hurá koupit lístky na Sardinii. Na terminálu u pokladny vznikl malinkatý problém. Bohužel se nejednalo o tzv. PNJ (problém někoho jiného :-)), ale týkal se nás. Nejdřív nám nechtěli vzít platební karty, poté co karty milostivě vzali, tak jim zase vypadl terminál s objednávkovým systémem. To vše prosím za hlasitého komentování okolostojících domorodců. Výsledek byl přinejmenším trošičku překvapující. Já se Zdeňkou jsme lístek měli, kdežto ostatní ne. Trajekt odplouval za 5 minut, takže jsme se museli rozdělit.
Haleni a Ernesti zůstali v Bonifiaciu a museli čekat tři hodiny, než pojede další trajekt. Dohodli jsme se, že my se Zdeňkou najdeme mezitím na Sardinii kemp a pošleme jim zprávu, kde je budeme čekat. Trajekt byl v pohodě, dokonce měl uvnitř klimatizaci, což při více než 35 °C venku bylo fajn. Nalodění zas tak v pohodě nebylo, protože ten kamion, který parkoval vedle mě, mi mnoho prostoru nedal a laškovně mě šťouchal do žeber :-). Po vyplutí, jen co jsme se trochu vzpamatovali, jsme šli na palubu, kde jsme strávili celou cestu. Musím se přiznat, že mám děsně rád cestování trajektem, dokonce si říkám, že když se na dovolené nejde trajektem, tak to není pořádná dovolená. Člověk kouká na moře a okolo plující lodě, vítr mu fouká do tváře… prostě je to fajn.
Asi po hodince jsme dorazili na Sardinii do městečka St. Teresa Gallura a vydali se po silnici směrem na Sassari s tím, že první pěkný kemp bude náš. Tady se přiznám, že jsme si hodili se Zdeňkou parádní K.U.F.R JJJ Zkrátka jsme si Teresu projeli dvakrát dokola. Legrační bylo, že když jsme se už po druhé objevili na té samé křížovatce, a potkali už podruhé stejné auto, koukám pořádně a oni to krajani. Shodli jsme se na špatném dopravním značení (no jó, Italové J) a popřáli si pěknou dovolenou. Kdo ví, ale možná tam bloudí dodnes. Jakmile se nám podařilo se vymotat z města, tak kemp La Liccia jsem našli vcelku rychle. Po jeho prohlídce jsme ho shledali za obyvatelný a našli jsme plac pro stany. Jen co jsme se stačili umýt a odpočinout, přifrčel zbytek party. Není divu, že přijeli tak rychle, vynechali důkladnou prohlídku města… Rozbili jsme tábor a šli jsme do místní pizzošky na gábl.
Na druhý den jsme si naplánovali cestu po západním pobřeží směrem na Porto Torres a Sassari. Cstou nás dopravní ukazatele lákaly na prohlídku historického městečka Castelsardo, tak jsem se rozhodli jej navštívit. Vyjeli jsme až na vrchol kopce do bývalé pevnosti, kde jsme zaparkovali motorky a dali si rozchod. Já se Zdeňkou jsme vyrazili na zdejší pevnůstku, ze které byl pěkný rozhled na moře a přístav. Castelsardo a vůbec celý zdejší kraj je prý proslavený výrobou proutěných ozdob, nádob a vůbec všeho možného co lze z tohot materiálu vyrobit. Jsou toho plné ulice, každý krámek a v pevnosti byla navíc ještě výstava. Cestou zpátky jsem chtěl hodit nějaký měďák místnímu houmlesákovi, když v tu jsem si všiml, že je to Vláďa, který svlečen do půl těla psychicky nevydržel nápor slunce a choulel se ve stínu k chladivým dveřím jakéhosi obydlí. Stačilo, kupujeme si něco k pití a vyrazili jsme dál :o).
Projeli jsme Porto Torres a dále směrem na Alghero, kde jsme se dohodli, že zakempujeme. Sardinie patří k Itálii. Tento fakt můžete zcela ignorovat až do chvíle, než zjistíte, že je kolem poledního a vám dochází benzín. Jirka měl to štěstí, že měl větší nádrž, takže jel hledat kemp, zatímco já s Vláďou jsme jeli hledat benzínku, neboť jsme byli suchý jak Martiny (na olivě musí být prach). Po několika neúspěšných pokusech jsme dojeli až do Alghera, kde byla jakási samoobslužná pumpa, do které nasoukáte bankovku a ona vám podle toho dá benzín. Jako tankování motorky to není moc optimální, ale nevadí. Dali jsme tam 10 EUR a každý jsme natankovali asi pět litrů benzínu. Nechtěli jsme tankovat víc, protože u pump jsme raději platili kartou. Peníze v hotovosti jsme šetřili pro situace, kdy platební karty nebrali, což je na Sardinii vcelku běžné. Nic, měli jsme natankováno a frčeli jsme za Jirkou, který nám mezitím už poslal SMS s polohou kempu.
Jednoznačně nejhezčí kemp na Sardinii a možná i Korsice. Místa pro stany ve stínu borového lesa, luxusní bazén s lehátky a slunečníky, obchod, restaurace a moře s malinkatou pláží s průzračnou vodou. Začalo nám být jasný, že ze Sardinie toho uvidíme míň, než jsme předpokládali, a zůstali jsme další celý den lenošit bez balení stanů. Jelikož jsme nechtěli tak úplně celý následující den promrhat válením u vody, rozhodli jsme se navštívit druhé největší město na Sardinii, Sassari. Vláďa s Martinou s námi nejeli, neboť jsou kulturní barbaři a navíc jejich kapesní průvodce, kterého si koupili v Praze za pár šupů tvrdil, že v Sassari nic k vidění není. Můj průvodce básnil o starověkém městě, plném historických zajímavostí atd. atd. atd., takže nebylo co řešit. Jirka s Petrou jeli s námi a kulturní barbary jsme nechali napospas, moři, bazénu, sluníčku a pivku. Jen ať trpí :o) Takže Sassari. Nevím, jestli to mám psát všechno nebo to shrnout jednou větou. Není tam lautr nic. Pouze jeden kostel, pak nějaký palác, kde si papeženci zrovna chystali nějakou slavnost, a jinak vedro, vedro a zase vedro. Vrátili jsme se zklamaný zpátky. Nejdřív jsme trochu hráli divadlo, jaký že to bylo nádherný město, ale pak jsme přiznali barvu. To se ví, že Van Halen byl hned na koni, že on to přeci říkal, že tam nic nebude a kdesi cosi :o).
Naštěstí jsme měli v záloze ještě jeden program na tento den, který nám mohl zvednout turistickou náladu. Byly to krápníkové jeskyně, které vznikly vymletím útesu od příbojových vln a následnou erozí, kdy do nich začala shora protékat dešťová voda. Myslím, že tip jsme na to dostali už v Praze od kamarádky Martiny. Jeskyně byla parádní, obrovská a průvodce, jakkoliv neuměl česky ani anglicky, se snažil a mluvil na nás alespoň německy, rukama a nohama :-). Venku bylo 40°C, uvnitř tak 20°C. Měli jsme zprvu pocit, že nás zavřeli do ledničky
Jako třešnička na dortu, byl přístup k jeskyním. Schází se tam po schodech z vrcholu útesu až k hladině moře. I z fotek je poznat jak je to hluboko. Cesta dolů po schodech byla namáhavá, ale dalo se to. Ovšem cesta nahoru se proměnila v peklo. Nevím, kdo přišel s tím blbým nápadem (asi já :-)) udělat závod, kdo vyběhne až nahoru. Vyhráli všichni, neb jsme se nakonec nahoru dostali a nikoho jsme nemuseli vynášet!
Cestou zpátky do kempu jsme ještě stihly kýčovitý západ slunce nad zátkou, kde jsme se přes den koupali. Nevím proč, ale večer v kempu jsme se docela picli. Jirka s Péťou vytuhli, já jakbysmet a tak nezbývalo nic jiného, než ty dva litry vína dopít ve třech, ale naštěstí léta praxe se u Vládi, Martiny a Zdeňky nedala upřít.
Ráno jsme vyrazili do Alghera na prohlídku města, a pak jsme se chtěli přesunout na druhou stranu Sardinie, na východní pobřeží. Ráno jsem ještě netušil, že to bude nejnáročnější den na dovolené. Alghero je moc hezký město, i když prohlídku nám kazilo vedro, stále kolem 35-40°C Kostely, mešity, malé uličky, obchůdky, pevnostní zdi na pobřeží, … lítal jsem tam s foťákem jak turista z Japanu.
Natankovali jsme plnou a po rozteklém asfaltu jsme vyrazili do vnitrozemí. Opustili jsme poslední zbytky jakž takž chladivého pobřežního počasí a nastal pořádnej hicuňk. Když je 40°C na pobřeží, tak to ještě není tak příšerný, jako stejná teplota ve vnitrozemí, kde ani nefoukne a slunce pere a pere. Bohužel ani tvrdý výcvik z Řecka, ze srpna roku 2001, nám nebyl moc platný. V tričku se jet nedalo, protože sluníčko i přes 20 sluneční krém pálilo jak čert, tak jsme si oblékli se Zdeňkou kombinézy. Vedro. Motorka pěkně hřála do nohou, alespoň nebudu mít revma. Kolem nás pusto a prázdno, žádné stavby, žádní lidé, nic, jen vedro a krajina podobná Africe. Opravdu jsem čekal, že za zatáčkou potkáme slony nebo žirafy. Příroda byla famózní. Bohužel mi to začalo být pomalu jedno, protože jsem přestával vnímat. Dokonce jsem se přestal potit, byl jsem totálně vyschlej. Dojeli jsme do jedné malé vesničky se zatáčkou kde byl písek. Vláďa projel a zastavil, kdyby se nám něco stalo. Přijel jsem já a projel v pohodě. Zastavil jsem u kraje silnice, protože jsem si všiml, že Vláďa zaparkoval a čeká na fotícího Jirku. Vláďa si ovšem blbě šlápnul a motorku držel v kritickém náklonu. Martina nemohla přes kufry slézt, takže se celá KTM posádka blížila k asfaltu. Zařval jsem na Zdeňku, ať rychle sleze, kopnul jsem policajta a běželi jsme na pomoc. Jakmile jsme doběhli, tak se Vláďovi podařilo v posledním zoufalém pokusu motorku dostat nahoru bez ztráty kytičky. Tfujtajbl, hlavně že se nic nestalo a otočili se zpět k Inazumě, která se v ten moment zřítila na bok L, takže se situace obrátila. Teď jsme zas všichni běželi k Inazumě a než jsem si stačil promyslet, za co jí zvednu, tak Vláďa, který měl už natrénováno, jedním mocným škubem motorku zvednul. Ačkoliv jsem při slejzání z motorky vykopl policajta a zkontroloval zda se neboří, nepomohlo to, asi se probořil v hlíně L Poté přijel Jirka a vůbec nechápal, proč se všichni klepeme vzteky, jsme rudý a cáká z nás posledních pár kapek potu. Výsledek byl ten, že mě se udělalo blbě, dehydratace, vedro, vztek z pádu motorky navíc z mojí chyby. Ohnutá páčka spojky a jenom poškrábaný tankbag byla maličkost, ale naštvalo mě to 
Vyrazili jsme dál. Krásná příroda, vedro, krásná příroda, vedro,……. Bylo něco po poledni, když jsme přijeli do městečka Ozieri. Všechno bylo zavřený a nikde nikdo nebyl. Na teploměr jsem se už ani nedíval, protože by se mi udělalo snad ještě hůř. Ve stínu autobusového nádraží jsem pomalu skomírali, a tak jsem se raději zvednul a šel přemluvit místního barmana, aby mi otevřel a prodal něco k pití. Dal mi colu a 1,5 vody přímo z mrazáku J Když jsem to přinesl zpátky, vydal se tam i zbytek výpravy. Vyrazili jsme dál, i přes moje námitky dát si ještě hoďku oraz. Dojeli jsme do Olbie a Golfo Arranci. Potřebovali jsme koupit jídlo, tak jsme zastavili u místního supermarketu. Evropský standard řekl bych, měl tam krámek i Baťa. Protože jsme měli hlad, dali jsme si alespoň hamburger u McD. Ernesti šli po nákupech, neb se jim tenčila hotovost a personál McD nebral karty. Jak jsme tam tak seděli, vypadali jsme jak lidský trosky, sežehlý, špinavý a nemluvný. Vcelku kuriózní srovnání s vymydlenýma návštěvníky jediného místního shopping centra. Nabrali jsem poslední špetku sil a vyrazili najít kemp. Naštěstí jsme ve městě nebloudili dlouho, protože se nás ujal místní motorkář, který nás z toho Saigonu vyvedl na pobřežní cestu, kde byly kempy. Bylo jich tam celkem dost, ale na mapě jsme si vyhlídli jeden, který i podle letáku, co jsme sebrali někde v informacích, měl rozumný ceny a pěkný zázemí. Poslední zbytky cesty si moc nepamatuju, protože jsem se už jen díval na záda Martiny a koncové světlo motorky, jinak nic. Když jsme konečně dorazili do kempu, řekl jsem si „ufff, sláva“ a skoro spadnul z motorky. Snad jediná Zdeňka věděla, jak mi bylo zle, protože to na mě pozná, když v tu chvíli se z recepce vrátil Jirka a prohlásil, že tady neberou karty, a že jedeme dál. Tak to teda prrrr, karty nekarty, sežeň kámo prachy, jak umíš, já nikam nejedu. Prostě jsem už nemohl. Jet dál, tak si koleduju o nějakej malér. Nakonec jsme zůstali, Hejňáci měli s sebou hotovosti víc, tak Ernesťákům půjčili. V kempu nás přivítala ještě nerudná paní, vedle které jsme dostali místo. Ona to místo prej měla rezervované pro své známé, se kterými tam chtěla trávit celou dovolenou. Bohužel nepochopila, že my jsme tam pouze na jednu noc a navíc jsme se s ní ani už nehodlali dál bavit. V recepci nám tohle místo určili a basta. Stany jsme postavili za 5 minut, propocený a smradlavý věci jsme rozvěsili na šnůrách okolo, a vyrazili jsme k moři. Paní jsme už toho dne neviděli, ale je pravděpodobný, že omdlela z toho smardu, kterej se linul z našich motohadrů :o).
Moře, večeře, vínko, voda, už nám bylo všem zase dobře a večer jsme klábosili, jak ta dnešní cesta byla strašná. Rozhodli jsme se Sardinii zabalit, protože jsme se nechtěli v tom vedru plahočit dál, takže raději zůstaneme následující den u moře a na večer se přesuneme po pobřeží do kempu La Liccia, kde jsme naši cestu po Sardinii začali, a lde ji i zakončíme. Jak jsme si řekli tak se stalo. Ráno po snídani jsme zabalili, nechali motorky před recepcí a vyrazili k moři. Polední slunce jsme přečkali ve stínu slunečníků u bazénu a odpoledne jsme vyrazili těch pár kilometrů směrem St. Teresa. Dorazili jsme do kempu a šli jsme na večeři do námi již vyzkoušené místní pizzerie. Jelikož byla dovolená již v poslední třetině, došlo i na menší lámání chleba, kdy jsme si trošku vyříkali nějaký ty věci, co jsme měli každej na duši a byl klid. Shodli jsme se na zítřejším návratu zpět na Korsiku, kde si prohlídneme pořádně Bonifacio, a pak vyrazíme pomalu směr Bastia. Ernesťáci zvolili cestu jinou, přes hory. Chtěli se ještě projet, kdežto my s Hejňákama jsme zvolili cestu po východním pobřeží s tím, že pojedeme dřívějším trajektem a budeme v Itálii o něco dřív a prohlídneme si Pisu.