Tesařovi.cz

Sice jsme tedy původně chtěli jet do Španělska, ale tak nějak se z toho nakonec vyklubala Dominikána. A rozhodně jsme nelitovali

Po příšerném čekání v Paříži na přípoj do Santa Dominga jsme konečně nasedli to 747ičky (je velká jak kráva) a hurá do Karibiku. Mezipřistání na St. Martin nám už dost rozházelo žaludky plné dobrot z Paříže a letadla, takže když jsme sebou konečně “řízli” na Hispaňole, bylo za pět minut dvanáct
Jen co se otevřeli dveře a my se vydrápali z Jumba ven a byli jsme ve skleníku. Teplota tak kolem 35°C a stoprocentní vlhkost, prostě hotovo. Po vyplnění imigračního lejstra a následnému vysvětlování, odkud, že to vlastně jsme, nás již čekal řidič, který nás odvezl až do hotelu.

Za pár dní už jsme měli dost válení u bazénu a srkání ledových rumových koktejlů (je to divné, ale i to se člověku přejí :-), a tak jsme se ráno rozhodli, že se vyrazíme podívat do hlavního města Dominikány, Santa Dominga. Hnedka vedle recepce visela taková tabulka s cenami taxíků. Do města a zpět to dělalo tuším nějakých patnáct set kaček. Tak to ne. Šel jsem se optat na
recepci, jestli do Dominga jezdí nějaké autobusy. “Jezdí” zněla odpověď. Ovšem odpovědi na moji další otázku “Kde je tu nejbližší zastávka” jsem se už nedočkal. Následoval jen nic neříkající pousmání. OK, pochopil jsem, a tak vyrážíme k silnici. Silnice je možná až velmi honosné vyjádření pro pás asfaltu, který kdysi zřejmě tvořil základ jakési rychlostní komunikace. Ovšem
zdroje zřejmě vyschly a tak místo silnice, vinou se podél pobřeží dva pásy asfaltu bez krajnic, mezi nimi střídavě haldy kamení, někdy naopak pár metrů hluboké jámy.

Ovšem pro místní je to evidentně hotové požehnání. Jezdí se po obou pásech oběma směry a to i v protisměru, vždy zásadně s dálkovými světly. Skladba vozidel je asi následující: nejdřív projede pár fichtlů
obsazených třemi až čtyřmi pasažéry, potom osel, offroad, stará amerika, fabie a pak - ejhle, jede autobus!!!! Tak honem! Autobusů pro cca dvacet pasažérů tu jezdí dostatek. Stačí mávnout a už zastaví. Posádku kromě řidiče tvoří i tzv.”náhončí”, který láká kolem stojící černochy k jízdě. Čím víc lidí naloží, tím větší je zisk. My samozřejmě tvoříme naprostou výjimku. Takže nás všichni očumují. Náhončí a
průvodčí v jedné osobě si vybere z nabízených bankovek dvacku a je spokojený. My ostatně také.

Asi za hodinku jsme už zahlédli mosty vedoucí přes řeku do Santo Dominga. Podle mapky jsme potřebovali vystoupit hnedka zkraje, takže jsme si mávli a bylo. Autobus nás “vyplivl” uprostřed velmi rušné křižovatky na předměstí. Příšerný bordel, hluk, smrad a horko. Tak tak to tam asi vypadalo. Hnedle k nám přiskočili dvě černošky, které nás chtěli “provést” městem, což jsme s díky odmítli a vydali se pátrat na vlastní pěst po tzv. “starém koloniálním městě.” Než jsme se konečně dostali,. kam jsme chtěli, museli jsme projít opravdu dost zvláštními místy, až by z toho měl jeden strach (ovšem nás, Žižkováky, nějaká tlupa snědých mužíků rozhodně nerozhází :-))). Historické centrum se rozkládá asi tak na ploše Kulaťáku v Dejvicích. Co se tam dá vidět: katedrála “Amerika”, dům kde bydlel Kolumbus, Cortéz a pak ještě menší pevnost. Po nezbytném kulturním minimu jsme se přesunuli na hlavní třídu (asi pět metrů širokou), která tvoří trochu civilizovanější ostrůvek v jinak zpustlém ghettu. Nepravidelné výpadky elektrického
proudu bohužel postihli i nás, a to zrovna u Burger Kinga, což nás tedy nepotěšilo Zpáteční cesta byla okořeněná zastavováním autobusu. Tentokrát to byl starší Neoplan a na nájezdu na most jsme do něj museli naskakovat za jízdy

Humorná příhoda s jachtičkou

Na závěr se s Vámi musím ještě podělit o jednu dramatickou story: Jak jsme se tak váleli na
pláži, koukáme na moře a hle, maník si to sviští na jachtičce tam a zase zpátky, pěkně mu to jede a vypadá to fakt cool. U půjčovny “vodního” vybavení jsme zjistili, že jachtičky jsou grátis, takže hurá! Pravda, lecos mi už mohlo dojít, když mi stevard nabízel připojištění a po mém ujištění, že jsem na tom opravdu nikdy neseděl s úšklebkem poznamenal, že to budu mít asi
trochu trouble No nic. Nasedli jsme a stevard nás odšťouchl od břehu. Chytil jsem kormidlo a špagát od ráhna a začali se dít věci. Po několika marných pokusech nabrat alespoň nějaký směr a rychlost a s realitou svištícího ráhna nad hlavou to Iveta vzdala, dala hlavu do klína a už jen křičela, že nás chci zabít a že chce pryč :-))) No jo, pryč, to se lehko řekne … Nakonec nás milostivý boční vítr začal snášet směrem ke břehu, kde se naneštěstí koupala nějaká starší dáma se svým vnukem. Protože jsem absolutně nekontroloval směr plavby, začal jsem na ni hulákat, ať kouká uhnout, že s tím nic nenadělám a že ji přejedeme

Nakonec vše dobře dopadlo, pro lodičku si přišel rozesmátý stevard (který ji šoupnou zpátky na vodu a během pár okamžiků ji doplavil zpět k půjčovně) a my se mohli dál věnovat bezpečnému slunění a srkání tropických koktejlů pod karibským nebem :-)))