Egypt 2002
No, co Vám mám povídat,…..život není žádná legrace, občas s náma pěkně zamete a to se pak člověk buď musí zbláznit nebo jít do sebe a něco udělat,….Já jsem udělala,…..přistoupila jsem na manželovo dvouleté naléhání, ať se začnu potápět, ……..první chvíle nebyly lehké, ale s postupem času jsem si v potápění našla zalíbení a tak, když padl návrh jet v dubnu do Egypta, se srdcem v kalhotách jsem hrdinně přikývla.
Nejenže jsem se děsila potápění samotného,…doposud jsem trávila chvíle pod vodou pouze v bazénu v maximální hloubce 3 metry, ale ještě navíc jsem se bála letu, takže jsem se při startu a pak ještě dlouho poté levou rukou křečovitě držela Štěpána a pravou mačkala žlutého plyšového pejska z Ikea.
Všechno nakonec proběhlo v naprosté pohodě a po asi ještě 7 hodinovém lopocení se, v tak malém autobuse, že se mi tam nevešli ani nohy, pokud jsem je nenarvala mezi změť ostatních nohou, co se proplétali a mačkali v uličce kde klimatizace buď fičela tak, že si člověk připadal jak ve sněhové bouři někde uprostřed hor nebo nefoukala vůbec a vedro a smrádek tě neustále upozorňovali, že by to mohla být tvá poslední hodinka, než se udusíš,….. jsme dorazili do přímořského městečka Dahab.
Pokoj s výhledem na zaprášenou a velmi hlučnou ulici, se záchodem, který prokazoval známky, že byl myt naposledy před pěti lety, jsme šťastně vyměnili za jiný pokoj a tady vlastně může začít naše Egyptské dobrodružství!
Nebudu Vám vyprávět den po dni, kde jsme byli a co jsme dělali, zkusím snad jen vynést na povrch ty zážitky a chvíle, které ve mně nechali trvalé vzpomínky……
Šok číslo jedna. To byly Egyptské toalety, kde člověk nalezne speciální koše do kterých se odhazuje použitý toaletní papír. Pochopitelně mi to došlo, až asi 4. den, kdy mě špatnou angličtinou upozorňoval nápis na dveřích WC, že toaletní papír se nemá házet do záchodové mísy,…..snažila jsem se to brát na zřetel, ale ještě mnohokrát jsem zapomněla, nicméně mi to aspoň vysvětlilo ten nevyvětratelný smrad.
Těžkou zkouškou byl tedy 3 denní pobyt na lodi uprostřed moře, kde většina z nás měla mořskou nemoc, ti silnější jedinci alespoň žaludky na vodě a toaleta se stala nejobývanější místností na lodi. Tak se stalo, že 20 zapomnětlivých Čecháčku po velmi krátké době ucpalo obě záchodové mísy, které na celé lodi byli a pro návštěvníka, který vykonal potřebu a za sebou spláchnul se v tu chvíli naskytl nevídaný pohled: V ucpané míse začala fofrem stoupat voda i se všemi výkaly a kdo rychle neutekl, brzy se procházel v nepěkné lázni.
Ale nemyslete si, dny strávené na lodi byly i pěkným zážitkem, stejně tak jako spaní na horní palubě pod svitem hvězd a měsíce, který v Egyptě má úplně jiný tvar než ten, co vidíme u nás, v Čechách.
Ponory z lodi byly pro mě náročné už z toho důvodu, že člověk nešel hned pod hladinu, ale čekáním na ostatní trávil chvíle v rozbouřeném moři a s každou přicházející vlnou dostal pecku,takže mě brzy začaly přepadat pocity strachu, úzkosti a beznaděje, které jsem ne vždycky překonala a v některých případech jsem se vrátila zpět na loď. Pro mě asi nejnáročnější ponor byl ten z lodi, kdy jsme sestoupali k vraku z druhé světové války. K veliké šedivé rezavé věci, která v temnotě hlubiny nebyla vidět ani náhodou celá a teprve jejím obeplouváním a proplouváním se dalo rozeznat, že vezla motocykly a automobily, které byly báječně k poznání. Ale ani tento neuvěřitelný pohled už mě nemohl zbavit tísně, která na mě padla a já věděla, že musím okamžitě z vody ven. Tady musím poděkovat svému muži, který mě po celou tu dobu vedl za ruku správným směrem, upozorňoval na překážky a snažil se povzbuzovat, což bylo v té chvíli velmi důležité. Jediné, co jsem si v té chvíli říkala je, že se musím uvolnit, nemyslet na nic ošklivého a na slovo ho poslouchat. Po asi pěti minutkách jsme vystoupali nahoru a nadechli se. (Štěpáne díky 
Co se týče potápění z břehu, ….bylo nádherné,..nikdy nezapomenu na tu spoustu barevných rybiček a jiných zvířátek, na bezpočet korálů které se všude kolem tyčili a v nich seschovávala spousta živočichů, které člověk ani neviděl, pokud je nevyplašil, stejně, jako ty, které se schovávali v šeru skalních otvorů. Každý den jsme se potápěli z jiného místa a každý den viděli trochu jiný podmořský svět Občas se poštěstilo odhalit nějakou barakůdu, murénu nebo želvu a já tvrdím, že jsem viděla žraloka, ale všichni se tomu smějí, že se pletu,……ale já vím svoje
Šok číslo dvě byla pro mě přítulnost egyptského národa, na kterou jsem si dlouho nemohla zvyknout. S každou návštěvou „centra“ – té nejhlučnější ulice po obou stranách obsazené obchůdky a stánky, jsme byli oslovováni k nahlédnutí a posléze k nákupu nejrůznějšího zboží u každičkých dveří a od každičkého obchodníka,….po prvních dvou návštěvách už kdejaký Dahabský obchodník věděl z které země jaký turista je a oslovovali nás příslušným jazykem.
Přiznám se, že občas toho na mě bylo moc a z neustálého odmítání návrhů na koupi toho či onoho jsem se stávala nevrlou. Pravdou je, že po čase si člověk zvykne i na to a naučí se miloučké obchodníčky ignorovat a soustředí se , aby usmlouval tu nejnižší cenu produktu, co zrovna kupuje.V tomhle byl Štěpán přeborníkem…….
Báječným zážitkem byl noční výstup na Mojžíšovu horu. Kdy nás autobus vysadil kolem půlnoci na parkovišti pod horou a naše skupinka se musela do cca 6:00 dostat na vrchol hory, abychom stihli svítání.
Mohli jsme si cestu ulehčit zapůjčením velblouda, který by nás k vrcholu přiblížil, ale nikdo jsme tak neučinili a pomaličku stoupali vzhůru. po vlastních. Cesta utíkala rychle a my se Štěpánem s vidinou 2 hodin, které zbývaly do východu slunce jsme si krátili chvíle v občerstvovacích boudičkách na čaji a horké čokoládě. Když jsme se nakonec vysápali až na samotný vrchol, zbývali 3 minutky do východu slunce. Byl úžasný a my, vymrzlí po celonočním cestování i přesto, že jsme měli několik svetrů, šusťákovek, ba i kulichy, jsme oceňovali teplé paprsky slunce. Východ trval asi 5 minut a pak bylo po všem. Čas vrátit se na parkoviště k autobusu.
Cestou nám to nedalo a na jednom z již trochu vyhřátých pahorků jsme se na chvíli uvelebili,…následně usnuli a posléze zde strávili asi hodinu a půl. Pak už byl opravdu čas sejít k autobusu,…..pomalu jsme začali odkládat oblečení do batohů a dolu už jsme dorazili už jen velmi letně.
Nutno podotknouti, že z tohoto výletu jsem měla památku ještě před pár měsíci, kdy odřené achilovky z nevhodných botasek mi odírali jakékoli uzavřené boty a jen velmi pomalým a šouravým krokem jsem byla schopna se přemísťovat z místa na místo.
Naštěstí přišlo léto, s ním sandále a pantofle a moje achilovky dostali šanci se uzdravit…….mezi tím za mě někdo vyřešil problém s „ošklivýmimi“ botaskami,…když mi je před dveřmi našeho bytu ukradl. (Poprosím o minutu ticha…..)
Šok číslo tři bylo Egyptské jídlo. Člověk by tam z hygienického hlediska neměl jíst a pít vůbec nic,…..ale poněvač jsme nechtěli umřít hlady, vesele jsme se každé ráno po 12 dní cpali vajíčkovými omeletami, které jsme vkládali mezi sladké housky (neexistuje tam slané pečivo,..všechno chutná sladce) a vyplňovali je kečupem, odvážlivci případně ochutnali něco jako salát „Bukurešť“, zoufalci si pak mazali onu sladkou housku každé ráno višňovým džemem.
Pro potápění nebyl příliš čas na žádný velký oběd, takže jsme si všichni dali vždycky pouze pár sušenek a těšili se na večer, zda objevíme nějakou prima hospůdku, s dobrým jídlíčkem, po kterém bysme nedostali běhavku. Můžu říct, že jsem se opravdu moc těšila na evropskou stravu,………,ale aby jste si nemysleli, že jídlo pro nás bylo jen utrpením, tak se mýlíte. Kdo si zvykl na řidší stolici, bez problémů si mohl pochutnat na speciální egyptské pizze,na hamburgrech, dát si mořského živočicha upravovaného na pánvi či grilu nebo ochutnat pravou egyptskou Čínu. Snažili jsme se to střídat každý den, abychom za těch pár dnů ochutnali od každého kousek.
Kromě potápění a následného relaxování jsme na nějaké památky neměli ani čas, takže při posledním dni, který jsme trávili v Egyptě před odjezdem a to přímo v Káhiře jsme za ani ne 12 hodin museli stihnout oběhnout všechny muzea, trhy, bazary, výrobny koberců, neopomenout oblíbenou „palačinkárnu“ našeho instruktora Mirka a hlavně shlédnout vyhlášenou Sfingu i s Pyramidami. Ty se pro mě staly šokem číslo čtyři. Lidé jsou z nich často ohromeni, nicméně v mém případě to bylo spíše zklamání. Nebyli vůbec až tak velké jak jsem si představovala, ani nebyli v takovém stavu, jaké je znám z Hollywoodských filmů. Myslím, že by si Egypt měl těchto divů světa vážit mnohem víc a místo rozebírání Pyramid do okolních vápenek je spíš malinko rekonstruovat, aby nebylo stále více turistů zklamaných, stejně, jako já.
Po celodenním běhání jsme asi na hodinku a půl padli do postele, abychom k smrti unavení museli k půlnoci opustit hotel a vydat se směr letiště.
Vidina spánku v letadle nás na jednu stranu povzbuzovala postavit se únavě, na druhou stranu po zjištění, že letadlo je komplet plné, dost děsila. Zvláště ty z nás, kdo jsme ihned po příletu do Prahy šli do pracovního procesu, bez jakékoli šance si oddechnout.
Šokem číslo pět a zároveň posledním šokem pro mě byla úplně cizí, brutálně vymóděná a na kaši opilá blondýna středního věku, která se zpoza krátké sukýnky nestyděla ukazovat špekaté a křečovými žílami poseté nohy nemluvě o tom, že neměla žádný ostych s navazováním rozhovorů s kdejakým mužem. Ani nevím, zda mi přišla legrační nebo mi jí bylo líto. Štěpán párkrát zavtipkoval na konto ostatních, že ji určitě vyfasujou jako spolucestující v letadle a pak nám na chvíli zmizela z dohledu nebo spíše pro nás bylo prvotní vysvětlit egyptským celníkům, že kapesní nožík, který našli při osobní prohlídce v mém baťůžku není teroristická zbraň.
Trvalo asi půl hodinky, než se nechali přesvědčit, že si nůž můžou nechat, že ho nepotřebuju a obejdu se bez něj a pustili mě. Po tom jsme si oddychli, řekli si, že nic strašného už nás potkat nemůže a s ostatními se začali tlačit ke schůdkům, které vedli do letadla.
Z posledních sil jsme se svalili na sedadla a do těsného prostoru před sebou vecpali nohy, otevíraje si Mladou frontu,…první české noviny po dlouhé době, aby nás po pár vteřinách vyrušil hlásek vymóděné blondýny s křečovými žílami, která okamžitě začala laškovat s mým manželem. Po té co ji již po druhé odbyl zareagovala jen smutně, že je velmi chladný a že mu někdo v životě musel asi ublížit, když se chová tak odtažitě. To už Štěpán nevydržel a tak nahlas, co to jen šlo tu ženu požádal, zda by mu mohla dát pokoj. Dala. Zřejmě na ní ve stejnou chvíli přišla kocovina, takže už jen zbytek letu seděla s pohledem do „blba“, odmítala každou potravu, kterou sličné letušky nabízeli a po dotaze na pití jen sevřela pevně ústa a odcestovala na záchod, kde strávila značnou dobu.
Teď už se to zdá všechno dávno, i když to bylo v dubnu,…ale vzpomínky zůstávají a můžu říct, žeexpedice Egypt 2002 byla moc fajn a pevně doufám, že si jí ještě někdy zopakujeme nebo jí podobnou akcičku………………
Ale kdo ví co zítra bude
Iveta
Fotogalerie